Misie: hlavou i srdcem

Co člověk, to názor, říká se. Lišíme se jeden od druhého v mnoha ohledech. Mám však za to, že k jedné věci máme všichni výraznou tendenci: k zjednodušování a nálepkování, či škatulkování lidí a věcí. Když se řekne třeba „církev“, „misie“, „zdravé společenství“, „zakládání sborů“, každý z těchto pojmů v sobě skrývá určitý potenciál k nedorozumění, protože v naší lidské komunikaci přistupujeme k věcem z různých stran, různě je uchopujeme a tak nutně dochází k různé interpretaci.

Jako pomocníky reflexe o misijním poslání církve jsem si zvolil pár oblíbených pojmů – nálepek, chcete-li – které si zejména ve vyhrocenějších situacích rádi rozdáváme, abychom sami sebe nebo toho druhého lépe „uchopili“. Je to dvojice „pietista“ a „liberál“, pojmy odkazující k dvěma proudům v širší církevní tradici, avšak dnes v mnohem větší míře žijící svým vlastním životem v našem zlidovělém používání.  Možná, že ke škatulkování nedochází vždy nahlas a vždy stejnými slovy, nicméně určité napětí a názorové rozdíly zde jsou a často se hlásí o slovo.

Bylo by poučné zde nyní uvést definici obou pojmů a podniknout zevrubný exkurz do církevních dějin, které daly těmto pojmům vzniknout. To by ovšem bylo téma spíše pro nějaký delší referát. Užitečnější bude, když naši úvahu zaměříme na „karikatury“, které vznikají neuváženým používáním těchto pojmů, dnes zpravidla vyprázdněných od svého původního významu. Mou reflexi je tedy možné číst i jako určité sdílení své osobní zkušenosti či kolekci postřehů ohledně nálepkování, které jsem za svůj život nasbíral. Rád bych si někdy s každým z vás, čtenářů, osobně promluvil a určitě bychom našli mnohem pestřejší škálu případů, kde se střetávají naší mlhaví hrdinové: „pietisté“ s „liberály“. Mezi řádky bychom také mohli občas nechat promluvit otázku, jací lidé se vlastně skrývají pod těmito pojmy, jaké osobní příběhy a motivace stojí hlouběji pod povrchem a dávají vzniknout životní orientaci, která si vysloužila označení „pietista“ nebo „liberál“. Jsme opravdu tak nesmírně odlišní, nebo, setřeseme-li ze sebe své nálepky, nemáme k sobě ve skutečnosti vlastně velmi blízko?

Domnívám se, že někde v jádru problému je základní rozdíl důrazů: v jednom případě na „křesťanství srdcem“, podruhé na „více intelektuálně uchopenou víru“. To se pak samozřejmě podepíše na tom, jak člověk chápe a žije svůj každodenní křesťanský život. Je smysl a podstata křesťanství v tom, že slouží jako určitá terapie pro uzavřenou skupinu, za zdmi našich kostelů nebo modliteben, kam problémy tohoto „špinavého světa“ nemají přístup?  Nebo naopak, nejsme zde jako křesťané proto, abychom byli plně přítomní ve strukturách tohoto světa, ať už ve školství, politice nebo byznyse? A nakonec, je zde nutné toto „buď anebo“?

A jak s tím vším souvisí téma misie? Zásadně. Naším úkolem jako církve je nejen uchopit naši vnitřní situaci se všemi rozdíly (zde symbolicky vyjádřenými pojmy „pietista“ a „liberál“), ale hlavně se je pokusit překonat a pustit se do společného díla, vymezeného pomocí vzájemného naslouchání a dialogu. Právě misijní výzva, kterou před nás klade svět, ve kterém žijeme, může být nástrojem k harmonické spolupráci. Jak? Určitě ne zbrkle a nekriticky, jen aby se něco dělo. Hlavou i srdcem. Zaměříme-li se pouze na srdce, emoce a „přátelské vztahy“, zůstane nám polovina těch více přemýšlivých, hledajících lidí neoslovena. O používání pouhého intelektu bez opravdového lidského přístupu a srdečnosti se zde ani nechci rozepisovat. Potřebuje tedy oba, „liberály“ i „pietisty“ k tomu, aby naše práce byla vyvážená a vedla k dosažení misijního cíle, jímž je pěstování zdravých společenství víry. Klíčem ke zdraví je ovšem snaha nepokládat část za celek, nepotlačovat intelekt na úkor emocí anebo naopak. Nakonec, co má vlastně Ježíš na mysli, když říká svým učedníkům: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou, celou svou myslí.“?

Radek Labaj
2015