Odvaha ke zvěstování evangelia

Jak jste na tom s odvahou při sdílení evangelia? Na jedné skupince mládeže jsme sdíleli naše duchovní zápasy, 2 z 5 lidí mluvili o svázanosti a strachu mluvit s lidmi přirozeně o své víře.

Strach je nejčastější důvod, proč svoji víru skrýváme. Je tady reálný strach z odmítnutí, obava ze ztráty přátelství. Co si o mně lidé pomyslí? Co když dostanu otázku, na kterou nedokážu odpovědět? Co když mě moje nevěřící rodina zavrhne? Co když řeknu něco špatně? Necítím se dostatečně silný, abych lidem ukazoval na Krista. Nechci se nikomu vnucovat.

Určitě jste již někdy zaslechli citát Františka z Assisi: „Evangelium kaž vždy – a bude‐li nutné, použij k tomu i slova.“ Ano, potřebujeme tuto odvahu pro sdílení evangelia svými životy, ale pozoruji u sebe i opačný problém. Strach sdílet víru svými ústy zakrývám odpovědí: „Hlavně, že vidí můj život“. Boží slovo nás však jasně vybízí používat i svá slova: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ 1 Petr. 3,15

Jak naložit s tímto strachem? V Bibli poznáváme, že mnozí velcí Boží služebníci prožívali strach. Mám rád Boží slovo právě z toho důvodu, že nevykresluje člověka v ideálních barvách, ale popisuje ho v jeho lidské slabosti. Podívejme se na příběh modlitby za odvahu.

Petra a Jana právě propustili z vězení. Čteme, že shromážděná církev pozvedá jednomyslně svůj hlas k Bohu: “Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich.“ Skutky 4,24. Čemu se můžeme z této modlitby učit? Učedníci nezačínají výčitkou, jasně si uvědomují, že jsou součástí Božího plánu s tímto světem. Oslavují Boží velikost a svrchovanost. V jejich modlitbě slyšíme (v. 24-28), že Bůh, který stvořil svět, Bůh, který podnítil Davida k proroctvím, Bůh, který dovolil Herodovi a Pilátovi jen to, co sám chtěl, má všechno pod kontrolou.

Potřebujeme, aby nás novou silou zasáhlo to, jak velký a svrchovaný je náš Bůh, proroctví ještě neskončila, proroctví se stále naplňují a my jsme jejich součástí. Pohled na velkého Boha je totiž proměňující. Existuje jeden citát, ke kterému se s oblibou vracím. Pastor Francis Chan v něm hovoří: „Hlavním problémem není jen to, že jsme vlažní, polovičatí nebo stagnující křesťané. Jádrem problému, toho jací jsme, je to, že máme nesprávnou představu Boha. Boha vidíme jako shovívavou, přívětivou bytost, jako někoho, kdo je spokojený, když mu jako lidé uděláme ve svých životech trochu místa.“

Modlitba učedníků pokračuje: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“ Skutky 4,29. V tomto jediném verši vidíme hned dva modlitební náměty. První je za lidi, kteří se pohybovali v blízkosti křesťanů „pohleď, Pane, na jejich hrozby.“ A ta druhá je za křesťany. „Dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“ A do těchto modliteb můžeme dosadit sebe a lidi ze svého okolí. Pane, podívej se na hrozby lidí kolem nás – jejich výsměch, starosti, zranění, pýchu nebo naopak jejich bezstarostnost, to, co jim brání, aby odevzdali svůj život cele tobě.

Když se podíváme na prvotní církev, co bylo jejich největší hrozbou? O pár kapitol dále zjišťujeme, že jednou z jejich největších hrozeb byl člověk jménem Saul.

Ale taky vidíme, jak se tato hrozba setkává s živým Ježíšem a cele mu odevzdává svůj život. Věřím, že obrácení apoštola Pavla bylo odpovědí i na tuto modlitbu: “Pane, pohleď na jejich hrozby.“ Potřebujeme se modlit za konkrétní hrozby, konkrétní lidi. Existují různé způsoby, jak nezapomínat. Mně se v poslední době osvědčila mobilní aplikace – PrayerMate. Můžete ji otestovat, je dostupná pro iOS i Android zařízení. Pomáhá nezapomínat na lidi, kteří modlitbu skutečně potřebují.

A do toho druhého námětu nesmím zapomenout dosadit sám sebe. Modlitba za sebe, to není něco sobeckého, vždyť je to modlitba učedníků, proto: „Dej mi Bože, abych s odvahou a odhodlaně mluvil tvé slovo.“ Když se začínáme takto odvážně modlit, věci se začnou dávat až nebezpečně do pohybu. Najednou si začnete daleko více všímat lidí kolem sebe, jste citlivější na potřeby druhých, budete vnímat mnohé otevřené dveře ke sdílení evangelia.

Začneme se dostávat do situací, kdy budeme muset čelit vlastnímu strachu, ale bude to v situacích, kdy budeme mít od Boha sílu ten strach překonat. Prosba učedníků běží dál: „Vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.” Skutky 4,30. Když se začneme takto modlit, Bůh je připraven zasáhnout svojí mocí. V našem životě, ale i v životě lidí kolem nás. „Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.“ Skutky 4,31. Chtěl bych zažít to, když se třese země, protože se církev modlí. Ne vlivem důlních otřesů, ale díky modlitbě. A my jsme církev, a když se nezačneme modlit, tak se země třást nebude.

A možná chce dnes Duch Svatý zatřást i s Tebou, naplnit tě odvahou, ukázat ti na Boží velikost a svrchovanost. Nevidíme zde modlitbu jednotlivce, ale prosbu společenství. Možná se potřebuješ modlit za vysvobození z tohoto strachu v upřímnosti společně s dalším křesťanem.

Nemůžeme však zůstat jen u modliteb, učedníci po modlitbě vycházejí a s odvahou mluví slovo Boží. Nezapomeňme, že nejsme zodpovědní za obrácení lidí, ale za to, abychom evangelium hlásali a byli mu věrní.

                                                                                                                                              Lukáš Sztefek
Duben 2015