Pošli to dál…

Před nedávnem mi byl doporučen film „Pošli to dál“. Nenechala jsem si ho tedy ujít. Pokud jste ho ještě neviděli, tady je stručný obsah: Novinář Chris Chandler přijde při policejní akci o své auto. Vzápětí mu zcela neznámý muž věnuje svého jaguára a nic za to nechce. Tato zdánlivě nepochopitelná akce však má svůj začátek před čtyřmi měsíci. Tehdy malý Trevor nastoupil po prázdninách do sedmé třídy. Nový učitel, poznamenaný popáleninami na tváři, zadá žákům zvláštní úkol. Mají vymyslet způsob, jak změnit svět kolem sebe. Po dlouhém vymýšlení Trevor najde takový, který by mohl skutečně fungovat. Začne hned sám u sebe, když přivede k sobě domů bezdomovce Jerryho. Najde si ještě další „své“ dva lidi, kterým chce pomoci. Místo díků by mohli poslat pomoc dál… Malý Trevor má dojem, že jeho plán nevyšel, ale věci se dají do pohybu.

Náš Pán Ježíš Kristus nám taky řekl před svých odchodem ke svému Otci, ať „to pošleme dál“, ať jdeme až na kraj světa a nenecháváme si tu Dobrou zprávu jen pro sebe.

„Ježíš přistoupil a řekl jim: ´Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal…“ – Matouš 28,18-20

Věřím tomu, že to byl Pán Bůh, který mě před nějakou dobou poslal do Bohumína, abych tam pro Něho s ostatními pracovala a pak se i přestěhovala do toho města za lidmi, které mi položil na srdce. V životě bych si nepomyslela, že budu pracovat a bydlet právě tam. Nikdy mě to město netáhlo, ba naopak, bylo mi kdysi před časem velmi nesympatické. Pak jsem však byla vděčna za zkušenost, kterou mi takto Pán nachystal. On říká u proroka Izajáše: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ 

Je spousta těch, kteří žijí „bez Boha na světě“ v naší republice. A mnoho z nich nezná Ježíše Krista. Vůbec. Znají Jeho jméno jen z nadávek nebo jako toho, který v podobě malého dítěte nosí dárečky. Není to smutné? Oni nevědí. Nikdo jim to neřekl. Žijí a umírají, aniž by kdy tu zprávu slyšeli – zprávu, že si každý z nás zaslouží trest, ale je tady Někdo, kdo nám může odpustit a přijmout nás k sobě díky tomu, že už zemřel na našem místě. Pamatuji si, jak jsem kdysi vyprávěla své babičce, že jeden náctiletý kluk z Bohumína po tom, co jsem mu řekla o Ježíši, řekl, že děkuje…, že o tom nikdy předtím neslyšel. Moje babička byla překvapena – „to je zvláštní“, poznamenala, „děti v Africe o Bohu možná nikdy neslyšeli, ale tady… v naší zemi?“

Víte, co mě trápí? Říkám si, že dětí a dospělých lidí v Africe, kteří slyšeli evangelium, je možná více, než těch v České republice.

POJĎME! ČASU NENÍ MOC!

Jeden skeptik prohlásil, že mu nepřijde, že by to vše – o pekle a nebi – byla pravda, protože kdyby byla a křesťané tomu opravdu věřili, nebyli by takoví lhostejní a dělali by vše pro to, aby ostatní uvěřili taky.

Když vyzkoušíme dobrý produkt nebo zažijeme něco úžasného a jsme o něčem přesvědčeni, že je dobré, nenecháme si to pro sebe? Často se to šíří dál bleskovou rychlostí, jako nákaza.

Jak je to však s předáváním oné Dobré zprávy? Dejme si pozor. Žádná výmluva nebo omluva není dostatečná. Strach, čas, zahlcení službou… Chceme-li být poslušní našemu Pánu, máme vyjít do ulic, k našim přátelům a sousedům, být světlem a solí mnohdy v našich rodinách, nebo kamkoliv nás Pán Bůh pošle.

Modleme se a volejme k Pánu, ať (znovu) zahoří naše srdce láskou a odvahou! Jedná se tady o hodně! Ve hře je život! Život věčný!

Pán Vám žehnej!

„.ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ – Skutky 1,8.

Miriam Paszová
Listopad 2014