Požehnání z osamělosti

Jak se vypořádat s tím, když čekáme na životního partnera velmi dlouho?

Zmocnil se mě pocit osamělosti. Za dva roky vstoupilo do manželství pět mých spolubydlících, a to nevzpomínám nespočet dalších kamarádů.  Ze své opuštěnosti jsem už byla unavená. Občas mě to tak zraňovalo, že jsem padla na kolena a v slzách prosila Boha, aby ode mě tu bolest vzal.

Tehdy jsem však netušila, že Bůh používal tuto bolest, aby mě uvedl do nejkrásnějšího milostného vztahu v mém životě. Nedaroval mi však muže, do kterého bych se zamilovala, ale přiblížil mě k Muži, který mě už miloval.

„Třikrát družička a ani jednou nevěsta,“ znělo mi v uších, a přestože bylo pro mě ohromné stát vedle některých z nejvýjimečnějších žen, jaké znám, neustále jsem pociťovala strach z toho, že já zůstanu sama. Přemýšlela jsem, co je na mně zvláštní. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro to, abych byla přitažlivější, a zda zůstanu sama navždy.

Já, já, já… myslela jsem jen na sebe. Své nedostatky jsem se pokoušela napravit čtením křesťanských knih typu “pomoz si sám” s tématy: jak se připravit na manželství nebo jak pochopit muže. Všechny informace byly velmi užitečné, ale neodstranily ve mně pocit osamělosti.

Jednoho večera jsem padla na kolena a volala k Bohu, aby ode mě vzal tu bolest. Byla jsem už unavená z toho, že jsem stále nechtěná a bez lásky. Jak jsem tam skrčena ležela na podlaze, připomněl mi 1. list Jana 4, 8, kde se píše: „Bůh je láska.“ Ve svém srdci jsem věděla, že pokud chci zažít pravou lásku, potřebuji se soustředit na vztah s Ním, ne na vztah z tohoto světa.

Protože jsem chtěla poznat Pánovo srdce úplně zblízka, začala jsem číst Písmo. Jak se píše v Janovi 1,1: „…Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ Začala jsem knihou Genesis a postupně jsem přečetla celou Bibli. V ní jsem nenašla nic jiného jen Boží lásku pro Jeho lid a pro mě osobně. Věděla jsem, že jsem nedokonalá, ale v Žalmu 139, 13-16 jsem našla verše o tom, že On mě stvořil, zná mě a miluje mě přesně takovou, jaká jsem.

„Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“ – Žalm 193, 13-16

Právě tato láska mě přiblížila k Božímu srdci. A čím víc jsem se k Němu přibližovala, tím jasněji mi Jeho světlo odhalovalo sobectví, ve kterém jsem žila. Pán ode mě nevzal bolest, ale použil ji k tomu, aby pročistil můj život, jako oheň čistí zlato (Malachiáš 3,3).

Samota mi začala připomínat kříž, obětování vlastních tužeb Boží vůli. Ježíš nám v Matoušově evangeliu říká:

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ – Matouš 16, 24-25

Až když jsem objala kříž a přijala smrt vlastního já, konečně jsem si uvědomila, že život není o mých touhách, ale o prokazování Kristovy lásky druhým. Bolest, kterou jsem prožila, mi umožnila ztotožnit se s bolestí jiných a pomáhat mnohým ženám, když se cítily osamělé, odmítnuté, nedostatečné a zraněné vztahy, které ztroskotaly.

Samota se stala nástrojem, díky kterému jsem měla čas si domluvit setkání při obědě s jinými ženami, které potřebovaly radu, začít se studiem Bible, učit se nazpaměť verše z Písma, dlouho se modlit a číst, číst a číst. Byl to luxus, jaký si nemohli dovolit lidé s vážnou známostí nebo v manželství.

Pavel říká: „Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži.“ (1. Korintským 7, 34) Dostala jsem úžasný dar, a to právě tehdy, když jsem byla v životě nejníž.

Křesťané tak často zapomínají, že nás Bůh volá, abychom se snížili. Vyzývá nás, abychom byli poníženi (Žalm 138, 6), pokorní (List Jakuba 4, 6), tiší (Matouš 5, 5). Dokonce nás vyzývá zemřít (Římanům 6, 3-5). Nic z toho nepřichází snadno a často to vyžaduje bolest. Bůh nám však zaslíbil poznání, milost, dědictví a věčný život.

Křesťanská hudební skupina Caedmon’s Call zpívá píseň s názvem „Údolí se naplní nejdříve“ (“Valleys Fill First”). Poukazuje na skutečnost, že když prší, voda stéká do nejnižších míst a nejdříve naplňuje údolí. Kristova krev byla prolita, aby proudila k těm, kteří trpí a zápasí s obtížemi. Ježíš řekl:

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní!“ – Lukáš 5, 31

Já patřím k lidem, kteří ve svém životě pocítili Jeho uzdravující dotek. Přestože jsem z pozemského pohledu byla osamělá, Bůh nejenže zaplnil prázdnotu ve mně, ale uspokojení a pocit, že někomu patřím, mnou dokonce protéká.

Moje zranění trvalo asi dva roky a pak se Bůh rozhodl, že mě osvobodí. Přibližně v době, kdy se moje bolest ztratila, a já jsem našla uspokojení v životě bez partnera, mě Bůh přivedl k člověku, za kterého jsem se nakonec vdala.

Jsem šťastná s tím, co mám, a jsem vděčná za požehnání, které přijímám přes muže darovaného od Boha. Opravdu představuje vše, po čem jsem toužila. Přicházejí však i dny, kdy mi chybí požehnání ze samoty. Tehdy jsem byla nucena hledat důvěrné přátelství u Pána a byli to skutečně krásné dny.

Nyní se modlím za jiné v podobné situaci, aby i jejich životy byly změněny skrze bolest z osamělosti. Každému osamělému srdci, ať už bez partnera nebo s ním, chci říci: „Miluj Pána, hledej Jeho tvář, čti si Jeho Slovo a rozdávej Jeho lásku dál. Zažiješ tak požehnání ze samoty.“

Sabrina Beasley, použité s povolením www.familylife.com
Květen 2015