Rozhovor s hostem (1. část)

V minulém roce měli pracovníci EC M.I.S.E. a vedoucí Misijních míst příležitost setkat se s hostem Jiřím Pospíšilem, který se věnuje zakládání nových sborů v Apoštolské církvi (dále jen AC) v rámci projektu NOE. Přinášíme zkrácenou verzi rozhovoru.

Krátké představení hosta:

Jiří PospíšilJiří Pospíšil

• pastor AC Bučovice, druhý pastor AC Vyškov, a vedoucí několika misijních stanic, lektor ACET-u
• vedoucí projektu NOE, v rámci kterého v současné době na 16-ti místech zakládají/revitalizují sbory AC. Vizí projektu je za 10 let založit 33 sborů
• s manželkou Dagmar a dvěmi dětmi bydlí na Jižní Moravě

 

Co vás přivedlo k myšlence zakládání nových sborů?

Nejspíš největším podnětem je to, že chci vidět, jak se šíří evangelium, a jsem přesvědčen, že zakládání sborů patří mezi nejefektivnější způsoby evangelizace a šíření evangelia, a to nejen v naší zemi, ale celosvětově.

Jak vnímáte zakládaní sborů v České republice? Je reálné založit nový sbor v naší zemi?

Jestliže je reálné nést evangelium, je reálné i zakládání sborů. Jsem přesvědčen, že v každém státě na světě je to reálné. Je ale potřeba umět se přizpůsobit místním podmínkám a reagovat na aktuální situaci, která v tom
či onom státě je. Možná to bude znít překvapivě, ale podle mě je dnešní společnost pro zakládání sborů hodně otevřená. Lidé mají otevřená srdce, chtějí jít do nových věcí, a věřím tomu, že zakládaní nových sborů je velmi perspektivní i v naší zemi, pokud se chytne za správný konec.

Co vnímáte jako překážky při zakládání sborů?

Myslím, že taková hlavní překážka je určitá pohodlnost českého člověka. Já jsem uvěřil v roce 1989 těsně po revoluci a viděl jsem křesťany dělat něco pro Pána Boha s větší nasazením. Dnes mi spíše připadá, že žijeme v době, kdy lidé mají málo času a svůj čas si hájí, nechtějí jít do něčeho nového. Hlavní příčina je jakoby v lidech. Když se najde člověk, který je nadšený pro to, aby se někde sbor založil, a je Boží vůle, aby tam šel, věřím,
že na tom místě sbor vznikne, pokud budeme takového člověka podporovat. První překážkou je tedy pohodlnost lidí. Druhou překážkou, i když to možná vyzní nepatřičně, je pohodlnost pastorů. Zapojit se do zakládání sborů totiž může znamenat vyslat některé z nejlepších lidí z mateřského sboru do sboru, který se zakládá. Pastor má pak často trochu víc práce, protože musí nahradit lidi, kteří mu odejdou. A za třetí překážku považuji to, že se dnes lidé často snaží držet věcí, které fungovaly před deseti, dvaceti i padesáti lety. Podle mne musíme umět reagovat na aktuální situaci. Například v našem projektu vznikaly sbory na jižní Moravě prakticky vždycky tak, že lidé z okolních vesnic či měst dojížděli do mateřského sboru, tam jako by načerpali síly a pak zase jeli zpátky. Mám ale dojem, že dnes by mateřský sbor měl víc jezdit do místa, kde se zakládá sbor. Je to prostě určitá změna myšlení.

Co naopak vnímáte jako pozitivní jev – tedy něco, z čeho máte radost?

Věřím tomu, že když se spojí Boží povolání s ochotou člověka, vidí člověk zázraky. Neustále vidím, jak si Pán Bůh používá ne úplně dokonalé a možná jenom nadšené, věrné lidi. A jsem nadšený, že věci prostě jdou dopředu.

Co je na zakládání sborů pozitivní?

Já sám věřím víc v efektivitu malých společenství než velkých. Pokud se podaří rozvinout práci v nějakém novém místě, většinou tam vidím zapojené lidi. Když se totiž lidé připojí k takovému projektu, mají díky tomu velikánský prostor pro službu, pro nové zkušenosti s Pánem Bohem a nové zkušenosti v oblasti evangelizace. Možnosti menšího společenství vidím i v tom, že se v menší skupině najde víc lidí ochotných zapojit se do služby, protože se třeba nemusí stydět mluvit před velkou skupinou. V té aktivaci lidí do služby vidím pozitivum: synergii. Ti lidé spolupracují. Věřím tomu, že chceme-li znovu zasáhnout Českou republiku evangeliem, je potřeba něco změnit. A myslím, že zakládání sborů je jedna z velkých možností, jak můžeme změnit tuto společnost.

Jak dlouho trvá založení nového sboru? Kolik času uplyne od bodu, kdy někdo vyjde na nové místo, do chvíle, kdy řeknete: „Už je tu samostatný sbor“?

Je to velmi individuální. Kdyby to bylo možné do jednoho roku, byl bych velmi nadšený, ale zkušenost je taková, že pět let je myslím takové minimum, než se člověk nějak s tou společností či komunitou, ve které pracuje, sžije a získá nějaké vztahy, a než se nějací lidé obrátí. Pokud se tedy za pět let podaří založit sbor, považuji to za velký úspěch, ale když je to za deset let, je to v českých podmínkách pořád úspěch. Jsem přesvědčen, že je to hodně individuální. Může se stát, že někde uvěří člověk, který má spoustu přátel a známých a má obdarování stát se vedoucím. Pak to jde o hodně rychleji. Někdy to může být tak, že přijde člověk, který vytvoří hluboké základy pro nový sbor, ale až druhá generace na tom začne víc stavět. Takže nechceme dávat nějaké podmínky, jako třeba, že vyměníme vedoucího, pokud se nezaloží sbor do pěti nebo deseti let. Chceme spíš povzbuzovat a snažíme se neklást důraz na počet členů, ale na funkčnost týmu a zdravé prostředí ve skupinkách, kterých se schází třeba jen pět.

Pokračování rozhovoru, 2 část